Ukrajina a EU. Nesmí se opakovat rok 1968!

Otázka která se naskýtá, je velmi vážná a odpověď nebude jistě jednoduchá ani jednoznačná. Dříve než ji položím, krátká rekapitulace vzniku „jednotné“ Evropy.

Dějiny EU se píší od dubna 1951. Tehdy se sešli představitelé šesti států Evropy, a to Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Nizozemska a Německa. Tzv. Pařížská smlouva, vešla v platnost v roce 1952. Pod názvem ESUO se jednalo o kontrolu strategických „válečných“ surovin-uhlí a ocel. Jejím základem byl Schumanův plán.  Cílem francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana bylo zajištění míru v Evropě.

V roce 1957 tyto státy uzavřeli další tzv. Římské smlouvy – vzniklo EHS (Evropské hospodářské společenství) a Euroatom (Evropské společenství pro atomovou energii). V polovině roku 1967 se pak tyto tři společenství sloučili a hovoří se o Evropském společenství – ES.

Po krátkém úvodu

Otázka 1.

Vznikla-li ES pro zajištění míru v Evropě, jak to, že její představitelé nepodnikli patřičné kroky při vojenské okupaci Evropské země ČSSR?

Pomiňme připomínky, že jsme nebyli součástí ES. ES zde byla a byla zřízena pro kontrolu míru v Evropě. Kam jinam patřila ČSSR, když ne do Evropy.

Otázka 2.

Není pro dnešní EU přerozdělování prostředků (různá omezení, různé dotace) stejná vazalská strategie pro členské státy EU, jako strategie Ruska k Ukrajině?

Doufám a věřím, že tomu tak není.  

Odpověď na otázku 1. je a zůstane pro mne s velkým otazníkem. Osobně jsem přesvědčen, že jsme byli jakousi západní kulturou ve východním bloku, na které si ES až do roku 1987, kdy začala de facto jednání o „Perestrojce“ v SSSR, jakýmisi pokusnými králíky.  Jestli náhodou ten socialismus nemá něco do sebe. Výsledek byl jasný. Nemá, je to stejná hrozba jako fašismus.

Závěr je jasný, alespoň pro všechny, kteří zažili ruskou okupaci. Jsme součástí Evropy. Dobrovolně jsme vstoupili do EU. Musíme umět žít s EU a zároveň využívat její přednosti a eliminovat její nedostatky. Svým způsobem buďme rádi, že jsme v EU, jinak mohli stát Putinovi tanky pozítří na našich hranicích.

Nesmíme, prostě nesmíme dopustit, aby další stát dopadl podobně jako ČSSR v roce 1968.