Čtení na neděli-Proč právě jaá VIII. část

30. 11. 2013 23:35:23
S Baronem jsme jezdily každý pátek do Českého Ráje. Ale v zimě, to v Českým Ráji nikdo skoro nebyl a navíc my se cítili povinováni žít jako tvrdí trapeři.

Čím větší mráz, tím víc nás to těšilo, že se s tím umíme poprat. Táhlo nás to do Jizerek. Jezdili jsme chvíli jen tak, až jednou přišel Baron s tím, že jsme pozvaný na nějakej srub kousek od Královky.Kousek za KPRkou.

Královka neboli Nekras byla a je hospoda, penzion a rozhledna nad Bedřichovem. KáPéeRka byla chata Kanceláří Prezidenta Republiky. Byla to vlastně rekreační chata pro zaměstnance, kteří měli něco společného s hradem. Teda ne s lecjakým hradem, ale s tím v Praze. Kousek za touto chatou byla již divočina Jizerských hvozdů, blat, řek, rašelinišť a pozůstatků sklářských osad.

Divočina, kde dodnes je možno za ranních chladných svítání slyšet hejkala, divočina kde i dnes můžeš zakopnout o bludný kořen. Divočina, kde lze jít a nepotkat ani živáčka za celý den. Jen v ranní mlze zahlédneš průhledný závoj víl. Běda kdo podlehne jejich mámení. Mnoho statných chlapů skončilo v bezedných rašeliništích hor. To alespoň platilo ještě před pár lety.

Kousek za tou chatou, byla odbočka na Kristiánov. Když se šlo po cestě, asi kilometr, odbočilo se doprava, tam kam žádná cesta nevedla, kam by jistě žádný „normální“ člověk nešel. A tam byl sroubek. Spíš chatrč, postavená na skále, v ní stůl, lavice, palandy, kamna, na nich ohromný hrnec s čajem. Kouřmá mlha a parta šerifa Šenyho. Tam jsme byli pozváni.

Tak jsme teda jeli. Když jsme vyrazili do Jizerek, tak to jsme většinou šli pěšky z Liďáků na Českou Chalupu, pak nahoru lesem na sedlo Maliníku. Pak dolů do Bedřichova, šup kousek na Lesní Chatu. Nejlepší hospůdku v té době v Bedřichově. Proč nejlepší, protože tam jsme začínali každej zimní víkend. Dali jsme svý dva tři škopíčky a šli do hor. Většinou tam seděl Radek, hajnej toho revíru. S tím jsme popili, pivo nosila Jarča, ženská vod rány, ale měla nás, myslím, ráda, i když pořád brblala. Když jsme popili, šli jsme většinou dál přes Královku na ten srub na skále. Protože to byla bouda na skále, říkalo se jí BONASKA.

Jezdily tam i občas nějaký trampice, a jedna přivedla z Bedřichova i policajta s sebou. Ten se jí totiž ptal, kam jde. Ona na to „No na Bonasku“. Tak to chci vidět. A viděl. Kouřmo bylo krájitelný, na kamnech čajíček, téměř „magorák“. A v tom Jáně a ten chlupatej. Když se jakžtakž soudruh zorientoval, povídá ty křehký dívence: „ To není BOuda NA SKAle, ale BOrdel NA SKAle. Sice to trochu přehnal hoch, ale po druhým šálku čaje změk, a říkal že by nejradši jezdil s námi, ale že se upsal a tak musí sloužit pracujícímu lidu. No a tak si nás všechny zapsal, a odešel. Už jsme ho nikdy neviděly. Myslím že ho spolkla mlha blat, nebo ho vyděsil ten Hejkal. Možná že ho i přeložili, že jako byl moc měkej, že nás nezabásnul. Prostě nevím.

Na Bonasce se scházeli různý lidi. Nikdy jsem nepátral co jsou zač, ale někdy se mi zdálo, že s náma nemaj nic moc společnýho. Někteří se i ptali na věci, na který jsme radši ani neodpovídali. V tý době nikdo nevěděl dne, ani hodiny, jestli na něj někoho nenasadili. I když dobrej kamarád se poznal velmi rychle. Některý jsou fakt nezapometulnený. Třeba Sandy . Nebo Had odněkud z Kateřinek. Na toho mám moc milou vzpomínku.

Jel jednou Had s náma v létě do Českého Ráje. Jeli jsme tehdy na Kokořín. V Turnově se muselo přesedat. My jsme měli zakoupeny jízdenky, samozřejmě, již z Liberce. V Turnově byla asi hodinka pauza, než nám jel vlak dál, tedy tím naším směrem. Dali jsme si v kiosku na nádraží koňskýho buřtíka a pivo, to byla kombinace na Turnovským nádraží úplně vyhlášená. No a tak jsme pojedli, zapili a pomalu že půjdeme na ten náš vlak, co nás odveze dál. V Turnově se chodilo vždycky přes koleje mezi vlaky, chodí se tak i dnes a bude se tak asi chodit navždy. Je to sice dost velkej dopravní uzel, jak by se řeklo, ale dost malý nádraží na tak velkej uzel. Před každým vlakem, který tam zastavil se, většinou, objevila cedule, odkud a kam jede. Ten náš měl jet na Mladou Boleslav. Vedle stál vlak na Železný Brod, Starou Paku, Dvůr Králové. No a my jsme šli najisto do toho našeho na tu Boleslav. Ale Hadovi to nedalo,a když viděl průvodčího toho vlaku, co jsme s ním měli jet, a na kterej jsme samo sebou měli lístky koupený už v Liberci, teda Hadovi to nedalo a povídá: „Hele pane průvodčí, jede to na Starou Paku??“ Ne to ne. Tam jede ten z vedlejší koleje, povídá průvodčí. A Had na to, To nevadí. Tendle se nám líbí víc, my pojedem s váma. A začal nastupovat do vagonu. To nejde, co to děláte vyskaoval ten ajznbón. Klid Saturnine, povídá Had.

Znal jsem toho průvodčího ze svých každodenních cest na učňák do Chrastavy, a věděl jsem že mu všichni na dráze říkají Saturnin. V tý době totiž běžel večerníček o partě zvířátek, kde jednu z hlavních rolí hrál kačer Saturnin. Ten trpasličí průvodčí mu byl náramně podobnej. Samo sebou jsem to klukům řekl. No a Had toho využil pro tuhle Kanadu. Kdo neví co je Kanada, ať si přečte Dobrodružství šesti trampů od Jirky Žáka.

Saturnin byl jako urvanej, vletěl za náma do vagonu a prej ukažte lístky a tak. A my na to: „Proč bychom vám je ukazovali. Vlak je ve stanici a my si rozmyslíme jestli s váma vůbec někam pojedeme.“ A když Had dodal, že si tu nejspíš jenom odpočinem a pak půjdem do toho vlaku na Paku, tak Saturnin mohl vyletět z kůže. Za dvacet minut se vlak rozjel. My v klidu seděli na čtyřce a čekali nálet. A byl. Byl to mesrchmit s nejtěžším kalibrem. Saturnin nastoupil při rozjezdu do našeho vagonu a rovnou k nám . Tááááák pááánové, začal krákorat, a teď chci vidět jízdenky. Bez oka mrknutí vyndal každý z nás svoji jízdenku, která byla samozřejmě v pořádku, byla přestupní a platila pro tento spoj. Saturnin každou asi sedmadvacetkrát obrátil, asi sedmadvacetkrát se ujistil, že je vše v pořádku, pak jízdenky procvaknul- byli to doby kdy průvodčí ještě procvakával jízdenky a proto se mu říkalo taky štíplístek- a zklamaný z toho, že máme vše v úplném pořádku chtěl vyskočit z jedoucího vlaku a skoncovat se životem. Na to jsme my ale měkkosrdcatí, tak jsme mu v tom zabránili. Pak jsme mu nabídli, aby se uklidnil, doušek rAumu z feldflašky. Když jsme přijížděli do Mladé Boleslavi, neměli jsme rum, ale Saturnin byl namol. Zapil svůj neúspěch. A časem jsem slyšel že to byůl nejlepší průvodčí na trati Liberec - Turnov. Trampíci, ti prej nemuseli ani předkládat jízdenky.

Tak teda na tu Bonasku jezdilo hodně lidiček. Vzpomenu i Abdula, Svatýho, Kecala a mnoho dalších, na který vzpomínám, ale jejich jména už se mi nevybavují, nebo bych je komolil. Zkrátka byla to společnost lidí, kamarádů, která byla různorodá. Jezdily tam taky dost částo dvě pěkný squaw. Jedný jsme říkali Jáně, ta tedy silně jela po Baronovi, a její kamarádka, tý jsme říkali Opice. Ta si zase vybrala tak nějak mě. Což o to hezká byla, ale já byl buď blbej, nebo co. Takže teda nic.

Ale zažili jsme tam krásný chvíle. V dobbách, kdy se z kluků stávají chlapci. Chlapi ještě ne. To si ještě musíme počkat. Teda jak kdo. Na svazích pod Bonaskou jsme upravily téměř bobovou dráhu a v tý jsme jezdily v lavorech co se vyráběli v Plastimatu. Tam totiž dělal Šenyho brácha Kecal. Pak tam jezdil ještě nějakej Jeef. Taky moc príma kluk. Po letech jsem ho potkal. Zůstal stále tím správným klukem jako zamlada, i když jsme zestárli o třicet, čtyřicet kil.

Jednou jsme vyrazili takhle v zimě zase na Bonasku, to už byla vytyčená Pepkodolská přehrada, a cestou se stavily na dva žejdlíky na Lesní u Jarči. Potom v noci mrazivý jsem šli dál na Bonasku. Když jsme tam přišli, jako by nás opařil. I povídá šerif z tý boudy, Šeny: " Rozsvítím a chata nikde." Opravdu. Bonaska nebyla. Jenom čerstvé spáleniště, mírně zachumelené sněhem. Stopy žádné, srub žádný, naše věci – žádné. Vzpomínky ty zůstanou navždy.

Tak to někdo zapálil no. Věšet se přeci nebudem . My přeci nepřestanem jezdit. Bonaska byla hodně stará a často upravovaná chajda. Jezdili tam vynikající kluci, které jsem buď znal, nebo tam jezdili i dříve než jsem se narodil a díky Déčku jsem se o některých dozvěděl. Stačí si přečíst Kroniku trampingu v Jizerských horách. A o některých zase vím možná já, o některých ví možná někdo jiný.

Když nám to tak lehlo popelem, a navíc jsme věděli, že už to nesmíme obnovit, ta oblast spadala do prvního ochranného pásma vodního zdroje Josefodolské přehrady, rozhlíželi jsme se s Baronem, kam že bychom to jezdily. V létě to bylo jasný. To, jsem jezdily do kraje. V zimě ale jsme byly nasměrováni na tvrdý Sever. Zátoka na Kamenici, kam jsme kdysi vyrazily na první vandr, měla být zachvíli taky pod vodou a tak jsme začali vyrážet stále hloub do Jizerských lesů.

Kousek od Bonasky jsme narazily na Westman. Byla to taková králikárna, kde se spalo pod střechou, ale opravdu jenom tak v kotci, jako králíci. Věděli jsme, že Svatej, co se občas objevil na Botasce, jezdí někam na Yukon. Pak jsme ho objevili. Krásnej sroubek na Červeným potoce. Přišli jsme, zatopili v připravených kamnech, koukli co je na poilici. Bylo-li tam něco na co jsme měli větší chuť než na to co jsme měli s sebou, klidně jsme rozdělali tu konzervu co tam na nás čučela a pak jsme tam nechali zas ty naše. Když tam byla vodka a my měli rum a dostali jsme chuť na tu vodku, tak jsme ji prostě vypili, ale nechali jsme tam zase ten náš rum. Prostě to co jsme spotřebovali, to jsme nahradili. A nikdo nekoukal na to jestli dá víc. A skutečně se dá říct, že na tomhle srubu zásoby rostly. Většinou dal každý víc než spotřeboval. Tak to prostě bylo. Jednak všechno bylo skoro stejně drahý a potom nikdy jsem nepotkal na toulkách nikoho kdo by byl plánovitý vychcánek. Trampové byly vždy trochu jiní. Ať měl jakékoliv vzdělání, na 99% to byli féroví kluci a holky To se do dnešního světa moc nehodí, ale takoví byli. Doufám že ještě jsou. Jestli je to klišé nebo ne, nevím, ale vždy platilo – nejdřív dávej, potom ber.

Jak jsme tak bloumali po horách, došli jsme na Kristiánov. Tam jsme objevili dvě veliké zděné budovy. Byla to kasárna z první republiky. Byly již v zuboženém stavu, konírna ,ta již lehla pod tíhou zubu času a pod tíhou sněhových přídělů. Vlastní kasárna byla hodně zdevastována, ale jedna místnost se zdála docela obyvatelná. Natáhli jsme tam tedy kachlový sporák, který byl v místnosti někde vedle a nad kterou již nebyl strop. Vsadily jsme dveře, pozavírali okna v té místnosti, a zjistili jsme s Baronem, že je to přesně to co jsme hledali. Navíc jsme tam objevili obrazy jak od Kamila Lhotáka, akorát nám připadalo, že je malovalo nějaké dítě. Možná Kamil Lhoták v mateřské školce. Jeden z těch obrazů posloužil jako podklad pro naši domovinu, naší osady. S Baronem jsme oba milovali zákoutí na Kamenici, která sice měla být brzy pod vodou, ale kde jsme začínali trampovat, dali jsme naší osadě název River Stones. Tedy Řeka Kámen – Kamenice.

Tahle ta kasárna, to byl od teď náš domovskej camp. Před vchodem do baráku vyvěral pramen. Dokonce tam byla trubka s kohoutkem. Pod podlahou byla tajná skrýš, v který jsme nenalezli vůbec nic, ale schovávali jsme si tam různý, velmi důležitý věci. Třeba jednou jsme našli starý hnojový vidle a Barona napadlo, že při potlachu uspořádáme soutěž o zlatý vidle. Vzal je domů, natřel zlatou barvou, a pak je přinesl na Kristiánov. Schovali jsme je do tajné skrýše až do potlachu. Pak jsme našli v horách starý, ohnilý, trochu rozlámaný chomout. Šup, už byl pod podlahou. Jindy zase lopatku z jelena. Pod podlahu.

Je pravda, že kasárna byla velmi ponurá stavba. Vešlo se totiž hlavním vchodem do budovy a vlevo i vpravo vedla asi 25 metrů dlouhá chodba. Z té chodby pak bylo asi 20 catero dveří do jednotlivých cimer. Mnoho z těch dveří již nebylo, možná že byly asi čtvery, patery, ale ty místnosti, kde to různě při průvanu vrzalo a praštělo, ty tam byly. Pokud jsme tam byli s Baronem, tak to šlo.

Jednou, to už se blížil náš potlach jsem měl s Baronem spicha u autobusu na Bedřichov. Vláčeli jsme plno věcí nahoru, aby se potlach opravdu vydařil. Leč Baron se prostě nedostavil. To nebyla jeho vina, určitě měl nějaký důvod. Ale já, jakmile jsme vypadl z domu, už jsem nehodlal, ani náhodou, se vracet. I říkám si nevadí, přijede později Baron. A jel jsem sám. Na Český Chalupě jsem vystoupil. V lese jsme měli ještě schované nějaké důležité věci pro potlach. Dnes už vím prdlačku co to bylo. Ale vím přesně, že jsem vystoupil, ty věci pobral, ale bylo toho nějak mnoho. Na smeťáku jsem našel poničené kolečko, jedno madlo bylo asi o třicet centimetrů výš než druhé, na to jsem naložil svůj těžký náklad a vyrazil k Bedřichovu.

Samo že jsem se stavil na Lesní na jedno. Tentokrát skutečně na jedno a razil dál. U Jarči jsem nechal vzkaz, že jsem na Kristiánově, ať Baron nemešká a dorazí co nejdřív. Na Kristiánov jsem dorazil okolo devátý večer. Slunce zapadalo a mě napadlo, že kdyby Baron dorazil později, že by něco sezob. Tak jsem roztopil sporák, kachlák, co jsme tam objevili v docela dobrým stavu, a začal péct kuře. Trvalo mu to dlouho, to je fakt. Tada tomu kuřeti. Baron ten se ne a ne objevit. Venku už byla úplná tma, vítr zčerstva začal fičet po horách a mě se tak najednou zdálo, že se trochu bojím. I vyndal jsem z tajné skrýše láhev s nápisem Ještědské víno, výrobce JZD Sychrov. Otevřel jsem ten tlamolep, a začal mírně upíjet. Kdyby dorazil Baron, aby na něj ještě zbylo. Okolo půlnoci bylo kuře jak má být, kůrčička dozlatova, masíčko se rozplývalo na jazyku a vína taky trochu ještě zbylo. Tak jsem zprdnul přes půlku kuřete, dopil zbytek Ještědského a svalil se do kanafasu. Je fakt že jsem kostičky a zbytky masa nechal venku pro lištičku, co bivakovala nedaleko v doupěti. Ale na alkohol na ten jsem ji zvykat nechtěl, tak jsem to dožahnul sám.

Ráno jsem vstal, slunce už bylo vysoko. Zabalil jsem USdu a šel dál nahoru na Holubník, přes Ptačí Kupy a pak jsem to stočil na Černou Nisu. Kolem Fort Adamsnu po kanále na Maliník a dolů na Českou. Pak jsem seběhl do Liďáků, sedl na tramvaj a za dalších asi 40 minut jsem byl doma.

Za týden jsme vyrazili s Baronem již zase spolu, abychom ten potlach řádně připravili. Už se to docela blížilo, a ještě jsme neměli ani dřevo ani připravený ohniště a tak. Přijeli jsme do Béďova, skočili do Lesní a pomalu tak popíjíme pivečko před cestou do lůna hor, když v tom přisedne nějakej divnej chlápek a ptá se co jako že my jsme zač. No povídáme my jsme trapeři, trampové, tuláci dlouhejch cest. Hmm. Zabručel ten podivín a povídá takovou ne moc dobrou češtinou. Víte já vás posóruju už druhý, tšetí týden, jak vy sem pošát jesdite. A fy mě pržipadáte jako nějakej kouboj. Nejste vy koubojovy? No asi takhle, povídá Baron, nevím jestli jsme dost kovbojové, ale hlavně nás zajímá, proč se ptáte. Tady je to samej šmírák, dokonce nám zapálili srub. Takže co vy jste zač a proč se ptáte. No já jsem bratra tady jednoho chalupárše co má kousek odsud chaloupka. Já jsem z Ameriky, chápete? No a u nás v Amerika, já nevidět kouboj, a přijet sem za bratra a tady kauboj a hned dva. Je fakt, že v tý době jsme měli docela dobrej vohoz. Měli jsme stejný kchaki košile. Přes ně doma šitý jeansový vesty. Džínovina to byl vrchol blaha a propagace západu. A Baron na tý svý vestě měl šerifskou hvězdu a já hvězdu zástupce šerifa. V tý době kdo byl zástupce, tak měl označeno Deputy Scherif. My jsme vždycky chtěli být ale jiní, a tak moje hvězda nesla označení mého postavení slovy Lawyer Scherif. To je něco jako právní zástupce šerifa. Dost osad nám závidělo, že máme nejen zástupce, ale i právníka. A ten Amík na nás tak čučí a dodá. Vy mít pistol, tak já ršíct u nás v Kansasu, že tady být opravdu kouboj. Na klíně jsem měl schovanou svoji lámací vzduchovku- sportovní pistoli, kterou jsem slíbil, že vezmu s sebou. Konec konců střelba na cíl bude dobrou soutěží při potlachu. Amíkovi spadla brada. Netušil že je to vzduchovka. Fakt kauboj, vykřikoval pořád. Jaruška dejte nám něco tady pro kouboj. Jarča začala prskat, jako obvykle, že je za chvíli zavíračka a kdesi cosi. Ale Amík se nedal, a za chvíli jsme již popíjeli s Amikem rum. Zavíračka se protáhla. Když jsme vyšli do Jizerskohorské noci, bylo okolo půlnoci. Mírně potácivým krokem jsme se táhli asi dvě, dvě a půl hodiny na Kristiánov, kde jsme padli jak podťatý. Ráno jsme šli obhlídnout, kde bude nejlepší plac pro ohniště. Začali jsme dělat dřevo a vůbec připravovat vše na potlach. Ten měl být už za týden. V neděli večer jsme se znavení vraceli domů, ale měli jsme dobrý pocit, že vše je připraveno, jak má být, dřeva je dost, kdyby bylo nejhůř, můžeme zalést do nedalekých kasáren.

Příští pátek jsme vyrazili jak jen to šlo co nejdřív do Béďova. Tam jsme čekali na všechny kamarády, kteří slíbili, že přijedou. První s kým jsme se tam setkali byl revírník Radek. Seděl tam v hospůdce na Lesní se svým bráchou, a měli už nějaký ten kousek za sebou. Podle lístku bylo znát, že to řízli i nějakým Rumcajsem. Přisedli jsme a začali povídat. Jarča, byla zase nasupená, řekla, že jestli budeme sedět s těma dvěma u stolu, tak nám nic nenaleje. To trošku nadzvedlo Radkova bráchu, a povídá proč jako. Protože máš dost. A pokud vím, kluci jdou dál. Maj dneska potlach. Tak to musíme zapít, povídá Radek a už objednal rumajzlíky. Jarča sice nadávala, ale kšeft je kšeft, tak nám to přinesla. Jenom tomu bráchovi(fakt už nevím jak se jmenoval) řekla, že nedá nic. Jestli mi nedáš pivo, povídá on, tak ti tady předvedu něco, co odradí posledního hosta do týdle krčmy přijít. No to jsem zvědavá co jako, na to Jarča. Tak mi dej ještě jedno pivo a uvidíš. Radek už věděl o co jde a tak se začal usmívat. I když, co znám Radka, usmívá se celej život. Jarča přinesla teda pivko. No a Radkův brácha povídá, a teď koukej na ten hnus a vypliv do půllitru svý umělý zuby. Slintáky se vznášeli v tý smaragdový tekutině jak mlha na blatech. Jen ta poezie byla trochu jiná. Ty si fakt prase, zahřímala Jarča. A od tý doby nám nenalila, teda ten večer.

V tom už přišel Čenda, Ringo s Lálou, kluci z TO Stopař z Vrchlabí, pár dalších kluků samotářů. Čekali jsme ještě jestli nedorazí někdo dalším autobusem. Přijelo ještě asi pět, šest trampíků, dali si po jednom a že jako vyrazíme. Na Lesní se nás sešlo asi třicet. V tom se rozrazí dveře a v nich stojí Karel Štědrej s paní a nějakým klukem. A hned ke mně a prej jestli by jsme Borise, jako toho kluka co tam stál s nima, nevzali na vandr do Jizerek. Že nás tady vídaj každý týden, a minule mě litovali jak jsem vláčel kolem to těžký kolečko. No a teď k nim přijel synovec na prázdniny, a oni nemají moc co mu ukázat, Karel že zpívá na LVT s Valdou Matušků a s Helenkou a s Václavem Neckářů. Tak jestli bychom vzali toho kluka s sebou. Je až z Jugošky a jejich synovec, tak jestli by to šlo?? Ale jo povídám, pokud kluci nemaj nic proti. Nikdo nic nenamítal. Boris byl totiž od pohledu dost dobrej týpek. Na zadku měl přišitou vlajku samá hvězda a pruhy a na druhý půlce rudou. S jednou hvězdou. A pak si na ty půlky i s vlajkama sed. V tehdejší době to byla provokace asi tak na čtyři, pět let. Možná na doživotí.

Dopili jsme a vyrazili. Náš potlach, náš první, bohužel i poslední, potlach byl před námi. Šli jsme temným lesem a jen neznatelně si povídali. Nikdo nechtěl budit zvěř, ani Hejkaly, ani Bludné Kořeny, ani Bludičky, ani jiné tajuplné bytosti, kterých je v Jizerkách stále dost. Občas nad hlavami přelétla sova či netopýr, jednou se zle rozhalekal Hejkal z lesů u Blatenského rybníka, a pak jsme již lezli do mírného kopečka ke Kristiánovu. Na starobylém sklářském hřbitůvku se mihlo pár stínů a zmizeli. Jelikož jsem je nechtěli jakkoli rušit, obešli jsme hřbitov v naprosté tichosti a už jsme zabočili vlevo do „našich“ kasáren. Chvíli jsme ještě s kamarády poklábosili a pak se šlo spát.

Někdo spal venku pod širákem, někdo ve vnitř v kasárnách. Ráno nás vzbudila všechny zima. Kristiánov byl pokrytý jinovatkou. Mohlo být okolo 0 až mínus 2 stupňů. Rychle jsem rozdělali oheň v kamnech a uvařili kotel a pár ešusů vody na čaj.

Kamarádi obdivovali náš camp. Po snídani jsme nechali veksly v kasárnách a šli do lesa, kde jsme měli připravené místo pro potlach. Začali jsme vše připravovat na odpolední slavnostní zahájení. Mraky se však válely velmi nízko a vypadalo to, že každou chvíli začne lejt. Na Kristiánově když začne lejt, tak prší několik dní. Přesto nás nálada neopouštěla. Ve čtyři odpoledne už bylo tak zataženo a vzduch měl v sobě tolik vlhkosti, že to bylo jako bychom už promokli, přesto že fakticky ještě nekáplo. Navíc byla taková tma, že jsme prostě okolo pátý zapálili slavnostně oheň, ze všech čtyř světových stran. Na stožáru visela naše osadní vlajka a vlajky spřátelených přítomných osad. O stožár byl opřen náš vzorový, osadní originál obrazu, který jsme našli v kasárnách.

Oheň se rozhořel do své nejhezčí podoby a zazněla trampská hymna. Zkusil jsem zahrát a zapívat naší osadní hymnu. Setkal jsem se nefalšovaným obdivem, i když musím přiznat, že to byla píseň stvořena neumělcem, píseň která ale vypovídala to, co jsem v té době cítil. Ačkoliv jsme byli od našeho campu na Kamenici dost daleko, přesto to byla oslavná píseň právě této řeky, horního toku této bystřiny.

V tom se přihnala průtrž mračen, blesk stíhal blesk a začaly padat i kroupy. Rychle jsme vše zabalili, co se dalo uklidili a běželi do kasáren. Náš potlach pokračoval v místnosti asi o rozměru 6x6 metrů. Příjemně vytopená byla za chvíli. Kachláky se snažily. Hrálo se zpívalo a probíhaly různé soutěže. Nejvíc mi utkvěla v paměti soutěž abstinenční. Byla založena na tom, že několik dobrovolníků, kteří se chtěli utkat, popíjeli vodu z ešusu. Vody bylo dost. Jak jsem vzpomněl, před kasárnami byl „vodovod“. Finále soutěže bylo dramatické a zničující. Propracoval se do něj Čenda, Sandy a Pinďa ze Stopařů. První odpadl Sandy. Tiše odešel, bílý jak stěna, a pak jsme slyšeli jen divný jekot. Něco mezi vlkem, šakalem a kojotem. Do soutěže se po svém návratu již nechtěl zapojit. Měl toho dost chlapec. Myslím, že vodu nenávidí dodnes. Pinďa odpadl v zápětí. Zůstal Čenda, čestný člen naší osady. Na potvrzení svého absolutního vítězství však chtěl vykonat něco výrazného. Nejprve vstal a řekl, tak aby ho všichni slyšeli, „Odcházím důstojně“. Otevřel dveře a pak už jen kasárna zaslechli stejný dupot kanad jako kdysi, když byl vyhlášen poplach.

Čenda doběhl k hlavní dveřím, rozrazil je a čtyři ešusy vody, které do té doby spolykal, vrátil zpět Jizerskohorské přírodě. Načež přišel zpátky mezi nás, beze slova vzal svůj ešus a šel pro vodu k vodovodu. Pak ho přinesl a předvedl nemožné. Vypil ten svůj triumfující ešus do dna a na ex. Mohutné povzbuzování a řev „UMÍÍÍÍÍ“ mu bylo triumfální znělkou vítěze, ačkoli si honem ještě jednou odskočil. Mám dojem, že tak vypláchnutý žaludek ještě nikdo nikdy neměl. Ale je fakt, že voda z našeho pramene byla moc dobrá. Jen Čenda se jí od té doby nějak vyhýbal.

Soutěže probíhali dál ať už ve vyprávění příběhů Dlouhých cest, nebo ve zpívání. Kamarádi od Stopařů taky velice dobře ovládali své honácké biče. Byli opravdu dobří. Dokázali otevřít krabičku sirek aniž by se rozsypala, vyšlehnout cigaretu kamarádovi z úst, aniž by ho zranili. Opravdu machři.

Prostě byl to moc fajn potlach, i když nad Jizerkami běsnila bouře. Díky za ty kasárna. V neděli jsme scházeli s hor dolů, stavili se na Lesní na jedno a Boris, který nic takového nikdy nezažil poprosil, jestli by mohl jet za týden s námi zas. Jasně Borisi. Za týden v pátek jsme tady. Šli jsme dolů k chalupě Karla Štědrého, co stála v zatáčce, oproti parkovišti, dole v Béďově. Jdu takhle já, Had samotář a Boris. Baron se někde loučil se Stopařema. Tak jsme přišli k chalupě a povídáme tak ahoj. V tom se z okna vykloní paní Štědrá a povídá, že jako děkuje a co za to ? Za co povídáme. My jsme rádi že se Borisovi s námi líbilo. Tak počkejte mládenci, povídá paní Štědrá a ponořila se do chalupy. Za chvíli byla zpátky v okně a dvě skleničky se zlatavým mokem. Dejte si mládenci, to je skotská, tu Karel pije nejradši. Poprvé jsem ochutnal Skotskou Whisky. A poprvé a naposled, mi vůbec, ale absolutně nechutnala. Chutnalo to jako rozpuštěný mýdlo ve vodě. Teprve časem jsem přišel na chuť těmhle zdravým nápojům, a ačkoli mají možná takovou tu vůni mýdlovou do dnes, tak dnes, dnes je piju s velkou chutí. Ale to bude jistě tím, že jsme nebyli na takový fajnovosti vůbec zvyklý. My tak tu desítečku a sem tam rumíčka, co ho hnedle půllitr stál 33,90.

Autor: Tomáš Kysela | sobota 30.11.2013 23:35 | karma článku: 6.22 | přečteno: 190x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 27 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.19 | Přečteno: 193 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.94 | Přečteno: 129 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.09 | Přečteno: 190 | Diskuse
Počet článků 109 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 878
Občas je dobré se ozvat.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...