Eutanazie

Každý den řešíme řadu problémů, překonáváme překážky a diskutujeme nad věcmi veřejnými i soukromými. Každý den se snažíme prosadit sebe, svoje názory, přesvědčujeme ostatní o své pravdě, často se dohadujeme, až hádáme, o tom či onom. Všichni jsme odborníci téměř na vše a téměř každý ví vše lépe, než ti ostatní.

Jak malicherné, jak zbytečné, jak nicotné v porovnání s lidským životem. V porovnání s hodnotou lidského života. S hodnotou člověka, který nikdy nevzal zbraň do ruky, nikdy nikomu neublížil. Povahou trochu flegmatik. A dobrák, dalo by se říci. Dobrák, bez konfliktů, bez zákeřných výpadů. Životní pohodář.

 A i kdyby nebyl. I kdyby to byl cholerik a rváč, tak proč?    

Teď leží bezvládně v posteli. V posteli plné bolesti a utrpení. Rakovina prolézá a šíří se celým tělem. A bolí to, moc to bolí. A jak se dál rozlézá ta mrcha, tím víc to bolí a tím méně se chce žít. Bolí to již rok. Bolí to 365 x víc než na začátku. A na začátku, před rokem, to byla bolest veliká, do té doby nevídaná, nepoznaná. Každý den se to stupňuje. Tělo nepřijímá stravu už několik týdnů. Svaly atrofují a lidská kostra se rýsuje zpod kůže. Oči propadlé, pod nimi hluboké tmavé kruhy. Tváře již nejsou tvářemi. Jen kůže co drží spodní čelist, svalstvo již chybí.

Z pootevřených úst se vydral vzdech. Po kolikáté již, jen tento den. Mluvit nelze, rty se odmítly pohybovat. Oči se na chvilku pootevřeli. Chci zemřít!!! Křičí beze slov. Proč můj nemocný pes mohl dostat injekci na ukončení a já ne?? Oči se zavřely. Otázka, ač nevyřčena, visí nad jeho víčky. Další vzdech. Hrozné utrpení a strašná bolest se sešli v tomhle těle. V těle z kterého je půlka. Jen kostra, potažená kůží. A vnitřní orgány. Ty, které necelých devadesát let fungovali téměř bezchybně, najednou vypovídají službu.

Napadla je ta mrcha. Zákeřně a nenápadně. Od začátku věděla, že zvítězí, jen se dobře uhnízdit. Povedlo se jí to. A s pomyslným šklebem sobě vlastním se po chirurgickém zákroku rozjela dál. Ta mrcha ví, že nádor ledvin začíná vyrůstat z jedné zvrhlé buňky v ledvinných kanálcích. Buňky se nejprve dělí pomalu, ale čím jsou pokročilejší, tím rychleji se dělí. Po 20 buněčných děleních obsahuje nádor přibližně milion buněk, což odpovídá uzlíku o velikosti jednoho milimetru. Po dalších přibližně deseti dělicích cyklech se hmota zvětší na uzlík o průměru přibližně jeden centimetr. A nádor se těší, aby prošel ještě dalšími alespoň deseti cykly dělení. Pak bude vážit přibližně jeden kilogram. S tím se však již nedá žít. Ta mrcha to ví, to je její cíl.

Co ta mrcha o sobě všechno ví. Ví, že nejčasněji diagnostikované nádory jsou již velmi pokročilé a veškerá onkologická léčba se odehrává teprve v poslední čtvrtině či pětině života nádoru. Skalpel nic neřeší. Jen kousek té mrchy skončí v peci. A s vyšší intenzitou se rozjede dál. Dál k fatálnímu konci.

Nádory, ty mrchy bez soucitu, prorůstají do okolí ledviny – nejčastěji pak do nadledviny, ledvinného pouzdra a do cév, které ledvinu zásobují krví. Nepříjemnou komplikací je růst nádoru uvnitř žilního systému, který pokračuje přes ledvinnou žílu do dolní duté žíly a přes ni až do srdce. A to je cíl té mrchy.

Ale srdce, ač bije skoro devadesát let, je silné. Velmi silné. Čím silnější, tím déle odolává výpadu mrchy. Život se brání v bolestných křečích. Mrcha si počká. Bude to trvat o pár hodin, dnů, týdnů déle. Delší boj mrchy se životem. Delší utrpení, víc bolesti a větší bolest. Delší umírání a více zoufalství.

Rty se nepohybují, oči zavřené. Slabý dech a silná, urputná a nekončící bolest. Co se děje okolo již nevnímá. Jediná myšlenka opanovala mozek. Mozek stále ještě funguje a volá, CHCI SMRT.